Otec Fura spásně bloguje stránky Otce Fury, pražského autora tvořícího v Praze

Všechny minipovídky v jednom

Posted by otecfura

Všechny povídky co tu byly zobrazené předtím, jsem nacpal do jednoho příspěvku. Klidně nad nimi můžete diskutovat znova, neb jsem komentáře nezachránil.

04/05: Kluk

Jeden kluk na jedné malilinkaté vesnici strašně nenáviděl zeleninu a ani s ovocem to u něj nebylo moc slavné. No a v té vesnici, která byla tak strašně malá, se pěstovala jen mrkev a na náměstí rostla jabloň. Tak postupně chřadnul a vůbec nedbal na rady rodičů, že jíst se musí. Pak jednou, když už nemohl chodit, si dojel na vozíčku k poli a vytrhl si mrkev. Přišel k němu otec a pravil "No, zkus to, to ti neublíží!". „Ale tobě jo!“ Zařval kluk a vrazil mrkev otci přímo do tepny. Otec se rozběhl na náměstí a musím říct, že na něj byl skutečně komický pohled. Běhal a stříkal, jak barevná fontánka, ale kluk se na tu srandu nemohl koukat, protože město nebylo bezbariérové. Díky tomuto příběhu se kluka zželelo okolním vesnicím a uspořádali sbírku, díky níž vzniklo ve vesničce krásné dláždění.

12/04: Na Tatrách

Na vrcholu jedné hory, která byla úplně celá z kamene (až na vrcholek, ten byl tvořený z trochu něčeho jiného). Žil jeden muž a ten neměl rád pravdu a to dokonce tak moc, že když jednou řekl pravdu, tak se pak celou noc mlátil prolhanou slovenskou kuchařkou (on totiž neuměl slovensky a recepty se mu z ní nikdy nepovedly, proto jí říkal ulhaná). A pak tam s ním žil ještě pes, kterému lhal o tom že v konzervách, které mu kupuje, je maso. No a jednou mu doktor řekl, že když si nedá maso do 7 dní, tak mu upadne jazyk. Tak snědl psa a zapsal to do té kuchařky, protože si řikal, že tomu stejně nikdo neuvěří. No a teď vidíme, proč nejenom v číně jedí psi.

08/04: Město

V jednom městě, kterému nikdo již neřekne jinak než Brno, což je i jeho název, žil strašně tlustý muž. Ramena měl, ruce měl, hlavu měl. A prsty? Ty taky měl! Jenže na těch prstech bylo cosi zvláštního, něco co mnoho lidem nedalo spát. Měl je totiž tak tlusté, že vypadaly jako hodně vypasené buřty. Jednou si je dokonce omylem uřezal a naložil do octa s cibulí. Jenže zapomněl k nim dát pepř, a proto si toho naštěstí všimnul, když už je chtěl jíst. Nebýt toho pepře tak to celé snědl, on totiž neviděl. Oči v tom byly nařezané taky, byly totiž naprosto identicky stejně velké jako cibule. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že určitě i chutnají stejně, ale to nemůžeme nikdo s jistotou vědět, protože jsme z něj všichni ochutnali jen vlasy, které byly jako vinné klobásky. Někdo dokonce tvrdí, že tenhle příběh není pravda, ale my tady v Opavě, víme své!

08/04: Historie

Bylo to zhruba před 2000 lety, za časů vlády krutovládce kuřete třetího. Jeden z jeho poddaných (byla to žena) omylem vyměnil ve slánce mořskou sůl s horskou a vládce to poznal. Nechal ji proto zbičovat. Avšak z vyšší vůle se bič přetrhl. Proto nechal kuře uplést bič z vrby. Od té doby se mlátí ženy pomlázkou, abysme si připoměli rozdíl mezi mořskou a horskou solí!

02/04: Nákup

Stojím takle ve frontě v jednom supermarketu, která se mým příchodem opět zastavila.Zkouším to takhle už dobré dvě hodiny a pokaždé se v mojí frontě zastaví všechen pohyb, je to jako kdyby se mým příchodem dilatoval čas a prostor. V košíku se mi skvíokurky, pečivo, nějaký sýr, příbor a toaletní papír. Je toho tak akorát k expresní pokladně na kterou však dneska nemám moc času, jinak se tam vždycky rád zastavím. Kouknu se na hodinky, které fofrují neuvěřitelným tempem, nerozdíl od lidí přede mnou. Zdá se mi jako kdyby byli mrtví. Šťouchnul sem do paní přede mnou a nenastala naprosto žádná reakce. Ještě se otočím, život za mnou ubíhá zdá se naprosto obyčejným tempem, tak proč u mne ne? Vtáhnu z příboru dvě lžíce a šermuji sám se sebou. "Technik ať se prosím dostaví na pokladnu číslo 3.", technik přiběhne k mojí pokladně a v tu chvíli jako by stuhnul, nahnutý stojí se šroubovákem, či co to je za nástroj, nad pokladnou. Neuvěřitelné, naštváním z toho že nemám naprosto šanci pochopit co se to kolem mne děje, vrazím polévkovou lžíci do paní přede mnou. Zase nic a to jsem chvíli doufal, že mne odtud vytáhne policie. Kratím si tedy stojící čas bodáním lžíce do nic netušící pani. Když už je děravá jak jehelníček, přestane mne to bavit a jedu si najít novou frontu. Jakmile vyjedu z fronty, pani se sesype do tratoliště krve pod sebou a všichni začnou ječet. Krev se rozlévá po kachličkách a já si uvědomím co je všechno špatně... "Prosil bych ještě půl kila hovězího na guláš!"

31/03: Ráno

Dneska ráno jsem se vzbudil, promnul oči a přemýšlel, protože na dnešním ránu se mi zdálo něco opravdu divného. Seděl jsem tedy na posteli a dlouho přemýšlel. Pak mi to došlo, zatím co jsem spal, tak mi musela někam zmizet ruka, protože na svém místě teď evidentně nebyla. Trochu jsem se porozhlédnul po pokoji. Nebyla dokonce ani v šuplíku na ponožky. Najednou někdo zazvonil, šel jsem tedy ke dveřím a kouknul do kukátka, nikdo tam nebyl. Otevřel jsem dveře a na zemi ležela papírová krabice s malým otvorem, obmotaná červenou a modrou stuhou. Vzal jsem si jí tedy dovnitř a do otvoru si posvítil. Tik ťak doprovázel můj pohled do krabice v které byl budík a moje ruka, taktéž obmotané oběma stuhama. A nejhorší na tom všem je, že teď už bude pomalu dvanáct a já pořád nevím, kterou stuhu přestřihnout.

30/03: Sen

Jednou se mi takhle zdálo jak sedim v kanceláři a najednou zničehonic, naprosto nečekaně, přijde fax. Rychle jsem se ohlížel, koukal pod stůl, panikařil, protože jsem se prostě bál, že by to mohl někdo spatřit. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, koukl jsem se tedy na fax a na něm bylo klasickým písmem napsáno, že objednávka byla přijata. Polila mne hrůza a rozbušilo se srdce, věděl jsem totiž že skartovačka je až na druhém konci mé kanceláře. Nasadil jsem tedy naprosto oduševnělý výraz a vyrazil standartním přiměřeným krokem k destrukčnímu přístroji. Po cestě jsem se ještě několikrát vylekal, jelikož moje kancelář měla vzorek podlahy ve tvaru šachovnice a já několikrát stoupnul na černé. Papír konečně projel skartovačkou a spadl do sběrné nádoby. Naštěstí to byl vše jen sen!

29/03: Obraz

Včera mne začal požírat obraz co mi visí na stěně už dobrých 5 let. Je na něm vyobrazena sova v rozletu. Dřív jsem se ho nebál, ale teď

když mne žere, tak z něj mám docela reálný strach. A co víc, když se začal v noci pohybovat ke mne, zjistil jsem že za ním dlí obrovská černá díra, která se snaží dostat ten obraz. Asi je ten obraz na mne naštvaný, že sem s ním zakryl tu díru, ale to už si dávno nepamatuji. Takový věci se prostě zapomínají, to je jako když vám někdo řekne jméno a vy mu v zápětí řeknete, že jste zapoměli doma vypnout plyn. To je prostě život a já to teď hodlám řešit. Sundal jsem tedy obraz ze stěny a místo něj pověsil velký kapesník zakončený uzlem. Teď už snad na to jméno nezapomenu.