Medvěd

2015/01/01

Na zcela zavřené silnici stál plyšový medvěd a lopatou rozhazoval asfalt. Přímo nad ním se rozprostírala nekonečná obloha, nad kterou byl ještě nekonečnější vesmír, kde jak bylo medvědovi známo, se asi neasfaltuje. Nebe dnes vypadalo o něco chudší než jindy, neb na něm scházely mraky. Možná mu něco udělaly a tak je na sebe nepustilo, “To by nemělo dělat.” řekl si medvěd, nabral další lopatu černočerné hmoty a rozhodil ji. Nejvíc se mu líbí, jak spolu tmavé kamínky po dopadu na rozpálenou silnici romanticky tančí. “Smím prosit?” řekl najednou jeden kamínek medvědovi, čímž ho vytrhl z jeho snění. “To ještě sním? Cožpak mne z něho ten kamínek právě nevytrhl?” řekl medvěd, který moc dobře věděl, že kamínky normálně nemluví. Vzal tedy své obrovské tlapy a promnul si oči, když se pak podíval podruhé, už řádně promnutý, kamínek tam nebyl. Teda on tam byl, ale nebyl vidět, ne že by byl neviditelný, jen se prostě tím horkem vpil do silnice, kde už se rozhodl zůstat. “Věděl sem, že sem byl ještě zasněný!” řekl razantně a nevěděl, že se mýlí. Kdyby se v tu chvíli rozhodl, že bude ještě kamínek hledat, dozajista by ho zaslechl oddychovat. Mohl být prvním plyšákem na světě a samozřejmě i první plyšák ve sluneční soustavě, ke kterému promluvil kus přírody. Mohli ho vystavovat na různých výstavách, někdo slavný by ho zahrál v nějaké divadelní hře, nebo by ho určitě někdo namaloval. Nějaký moderní umělec by vzal třeba klarinet a prohlásil o něm, že je to medvěd osobně. Ale to se nestane, aspoň ne teď. Medvěd nabral další vrchovatou lopatu a dokončil silnici, po které k němu jednou možná někdo dojede.

twitterfacebookgooglelinkedin