Pivo?

2019/05/02

“Pivo?” zeptala se barmanka, ale cosi v tý větě, nebo spíš intonaci, zvěstovalo nemožnost správné odpovědi. A tak tu za chvíli leželi na stole, dnes, ne první, ne poslední. Člověk se snaží si nějakou dobu držet čistou hlavu, ale s každou další sklenicí se v tom zamotává a zamotává, až mele stejný sračky jako všichni. “Pivo?” Jediný jeho milosrdenství je, že je vám to jedno, aspoň teda večer, ráno už to neni jeho starost “Ahóój, jsi v pěknejch hovnech, tak já jdu.” křičí na vás ode dveří, ale vy už ho neslyšíte, upadáte totiž ve spirálách do sladkého snění o lepších zítřcích. Ráno je moudřejší večera, takže víte, že jste byl včera kokot a ta hlava až přestane bolet je stejně blbá jako vždycky i když po osmi pivech tvrdila něco jinýho. “Pivo?” tak dám si, že jo. Vypadám teď asi líp, než když jsem přišel, asi je to tim světlem tady. Fotony odrážející se od stínítek lamp dopadají na zaplivané stoly a po dalších četných odrazech skončí v někde jinde, než na mym červeným ksichtě. “Pivo?” politika, všechno jsme vyřešili a to jsme ještě ani nezačli pořádně mluvit, stejně už nám to tolik nejde, jazyk je obratnej asi jako po hodinový líbačce se silikonovou panou. “Pivo?” jasně, stejně už je nepočítám, teď už by jich mohlo být třeba 10 a já bych vám to odpřísahnul. Koukám na hodinky, život je skvělej, napadlo mě a usmívám se. “Čas je jen iluze!” zaslechnu od stolu, všichni kejvaj hlavou a tvářej se jak kdyby vypadli děkanovi přímo z prdele. “Pivo?” tak ale poslední, řeknu, ale vim, že asi lžu. “Pivo?”

twitterfacebookgooglelinkedin